[ Pobierz całość w formacie PDF ]
novi? ano aj aj aj
,,Valdemar Lomecký, mluvil cikán dále.
,,Ano, tak se jmenoval náa èi jmenuje se náa jem-
nostpán; Valdemar Lomecký, hrabì z Borku. Ale
dnes, dnes ho nenajdete doma, ael pøes pole
do mìsteèka, navatívit pøítele, a nevrátí se a~ na noc,
ano, a~ na noc. Noc? kolikpak máme hodin? A jako
by se vzpamatoval, hledìl Bárta kolem sebe. ,,Co, ji~
jest noc? To není mo~ná! he, holá! Hledaje sklenièku,
jí~ by zazvonil, vrávoral kolem stolu a vrazil na ustrnulého
cikána. ,,Co to? kdo tu? tá~e se Bárta.
,,Valdemar Lomecký! hrùzným hlasem zvolal cikán;
,,tak jako ~e nebes hnìv se snáaí nade hlavou naaí, tak
rychlá jako jeho blesk, tak hrùzná co jeho hlas bude
pomsta má!
Silný, za dlouhou chvíli trvající rozsvítil se blesk. Celá
krajina, temné stíny stromù, hrùzné postavy po skalné
stìnì, vì~ zøiceného hradu, protìjaí stupeò skal; celý dol
planul v siné jeho záøi. Zuøivì vyvalené oko cikánovo
polou osleplo. Vlasy mìl vzhùru naje~eny, s pravicí
k nebi napnutou stál pøi kamenné tabuli, levicí drtì svùj
hudební nástroj; strùny praskaly a umírající hlas jejich jako
by mluvil. ,,Rozplaaen mùj národ, naposledy se ozýval.
Naproti nìmu na druhém stole stála hrùzná postava bláz-
nivé a pøi nohou jejích starý cikán. Hluboce vzdychala
v besídce Lea; a Bárta, v trávì povalený s hrùzou hlasitì
vykøikl.
,,Hahaha! to já ne! já ne to on! to on! chechtala
se bláznivá, ,,hahaha! to on! pomsta! pomsta!! pomsta!!!
,,Pomsta! dutým hlasem opakoval starý cikán. Teï
zhasl blesk a èírá tma zahalila celý dol. Niéeho nebylo
k spatøení, jen hluboký a rychlý dechot mladaího cikána
rozléhal se nastalým tichem uleknuté krajiny. Po chvíli
náramnì burácel hrom; a ,,to on! to on! volala bláznivá
v jeho straané rány. ,,To on! já ne! já ne hahaha! tento
jinoch! hahaha! to on! to on! mì svedl já nesmìla býti
samotna; já ne já ne ! on jich svedl více já jen
pomstu chystala jsem jemu! Teï jeatì z daleka opìto-
val hlas hromové rany. Po chvíli, jako k sobì pøicháze-
jíc, mluvila navrácenou pamìtí bláznivá: ,,To on! to on!
ztroskotal bla~enost tvou, mladý zaílenèe! I já jsem
byla v náruèí svých rodièù aeastna, v náruèí milence
daleko da hahaha! to on já ne já ne! svedl mì,
já svedla jeho; to já mu ji dodala; to já! to on jí mocí
vzal, co já mu dobrovolnì obìtovala to já! a tou cha-
loupkou tou chtìl mi splatiti tou tou hahaha!
,,Angelíno! vykøikl cikán a sklesl zpìt na kamennou ta-
buli.
Opìt osvítil jasný blesk hrùzný ténto výjev; silné hømì-
ní nasledovalo; potom opìt hluboká tma, hluboké ticho.
,,Angelína! ano ano, to jsem já, volala bláznivá. Starý
cikán sebou trhl, jako by mladaímu chtìl pøiskoèiti
ku pomoci; leè jak by nemohl z místa, opìt zùstal státi.
Mladaí sklesnuv vinul se po zemi, a hledaje slov, nesro-
zumitelné vydával zvuky. Opìt hluboká tma.
,,Ano, to já! to já! pokraèovala bláznivá, ,,ano já,
Angelína, svedla jsem mu milenku tvou! Bìdujea?
pro ni pro ni? v hlubokých myalenkách, ,,oh
pro mne snad také tak bìdoval, kdy loïku jeho hou-
pala voda pod mostem Rialto Giacomo mùj! , kdy
Opìt se silnì zablesklo a celá krajina byla viditelná.
Rukou levou oèi zastírajíc, pravou v polední ukazujíc
strany, stála aeredná postava bláznivé jeatì
na kamenném stole. Bolestí se vztýèil mladý cikán vzhù-
ru, ustama beze zvuku pohybuje, a pravou rukou uka-
zoval na rozhalená prsa, na nich~ znamení jako krvoru-
dé k pøísaze vyzdvi~ené ruky jasnì se skvìlo v sinavém
svìtle blesku. Leè divoce ji~ byl pøiskoèil, toto spatøiv,
staraí, a uchopiv bláznivou, vlekl ji ze zahrady ustaviè-
nì ,,já ne, já ne, to on! to on! volající a mezi tím
se chechtající.
,,Stùj! ta neaeastná jest matka má! v nejvìtaí bolesti
vai sílu sebrav vykøikl cikán, za nimi spìchaje, a ,,matka
má! matka má! opìtovaly skály bleskem jeatì ozáøené
krajiny.
To vae se jeatì stalo, ne~li blesk uhasl; teï vaak opìt hlubo-
ká se shlukla tma; tì~ké krùpìje poèaly padat.z èerného
mraèna a daleké skály jeatì ,,matka má! matka má! odpo-
vídaly ohlasem temným.
VIII
,,Pokoj zemøelým! Nebo~ka odpoèívá
andìlským snem, nebuï jí,...,
zde nebylo jí dobøe na tomto svìtì,
proè by se mìla vracet?
Lucjan Siemieñski
,,Otevøte ! volali ze dvora.
Lucjan Siemieñski
Bártovi, který mezitím v trávu povalený usnul
a jednot]ivá slova o Rejnu opakuje nepokojnì
se od jedné strany na druhou obracel, padly dvì nebo
tøi krapìje deaeové právì na oblièej. Tím probuzen a po
dlouhém namáhání na nohy se postaviv poèal okolo
[ Pobierz całość w formacie PDF ]
